Musíte být psychologem, utěšovatelem i pomocníkem, říká učitelka Veronika Novoselová

Do pražské ZŠ Na Chodovci na jaře nastoupilo více než 70 ukrajinských dětí z rodin prchajících před válkou. Od září se toto číslo skoro zdvojnásobilo. Jak škola příliv žáků zvládá, jsme se zeptali učitelky ruštiny a češtiny pro cizince Veroniky Novoselové.

Školy do poslední chvíle netušily, kolik žáků do nich od nového školního roku nastoupí. Jak to nakonec dopadlo u vás?

Stejně, jako všude. Počet dětí, které nakonec zůstaly, jsme mohli ověřit až prvním školním dnem. Z žáků, kteří pevně věřili, že se v létě vrátí zpátky, skoro všichni zůstali. K tomu přibyly nové děti a v průběhu září se přihlašují další.

Co škola musela změnit?

I kvůli přísunu ukrajinských žáků otevřela naše škola tento rok další třídy, rozšířila pedagogický sbor a výukové prostory. V létě bylo zrekonstruováno ještě jedno patro, škola se připravovala a na děti čekaly nové třídy s úplně novým vybavením a technickým zařízením.

Jak jsou na tom ukrajinské děti po prázdninách s češtinou?

Je to absolutní mix. Ti, kteří k nám chodili od března a postupně přibývali do konce června, stihli absolvovat v naší škole jazykovou přípravu a přes léto se snažili nejen udržovat, ale i rozvíjet své znalosti. Někdo byl na městském táboře s jazykovou přípravou, někdo pomáhal rodičům v práci a byl mezi Čechy, někdo se učil soukromě nebo na jazykových kurzech. Někteří stihli zajet na Ukrajinu a zpátky, někteří si užili dovolenou po Evropě – ti spíše teď začínají opakováním a doplňováním znalostí. Další velká skupina, která nastoupila až nyní v září, jsou děti, které jsou v Čechách od března, ale školu nenavštěvovaly z různých důvodů – buď to jejich rodiče neřešili, protože děti studovaly dálkově na ukrajinských školách, anebo to neřešili vůbec, protože si byli jisti, že se brzy vrátí na Ukrajinu. Nicméně venku pochytaly aspoň pár slovíček hovorové češtiny. No a pak je tu třetí skupina – nově přijíždějící s nulovou znalostí češtiny. Všichni jsou teď samozřejmě zařazeni do skupin jazykové přípravy podle úrovně znalostí a věku.

Vraťme se do prvních týdnů válečného konfliktu. Proč právě do vaší školy mířilo tolik dětí z Ukrajiny?

Škola je v oblasti, kde už před válkou žilo dost Ukrajinců. A logicky přibyli další – nově příchozí si hledali bydlení v blízkosti svých známých nebo rodinných příslušníků.

Pohrávali jste si s myšlenkou vytvořit čistě ukrajinské třídy?

První týden jsme o tom přemýšleli, ale nakonec jsme se rozhodli ukrajinské děti rozdělit do jednotlivých tříd z důvodu lepší integrace. Zároveň jim ale nikdo nebránil dávat se dohromady třeba o přestávkách. Oblíbeným místem, kde se ukrajinské děti ve volných chvílích scházely, byla školní knihovna. Tam jsem s nimi trávila spoustu času. Dnes už víme, že tato koncepce a rozhodnutí byly správné.

Zapojili jste na jaře do práce s nově příchozími žáky i malé Ukrajince, kteří v Česku již žili?

Nakonec ano, ale i tahle otázka prošla vývojem. Když jsme pochopili, jak moc mohou nově příchozím pomoci jejich krajané, začali jsme toho využívat. Pozitivní efekt to mělo i pro ně samotné. I ti studijně nejslabší ze „staroukrajinců“ – jak jsme si ty původní žáky překřtili – se začali zlepšovat, protože jim bylo líto, že nemohou doučovat. Měli touhu stát se alespoň na chvíli sami „učitelem“.

„Učitele“ jste časem udělali i přímo z prvních válečných uprchlíků.

Ano, zpočátku jsme byli hodně zoufalí, protože každý týden přicházeli noví a noví žáci. Než jsme stihli zapojit jednoho, přišel další, a ten měl třeba zase úplně jiné problémy. Nakonec jsem se rozhodla, že zapojím i Ukrajince, kteří tu byli týden nebo dva a už byli schopní úplným nováčkům něco vysvětlit. Oni tím i posílili svou pozici ve škole, okamžitě pochopili, že něco znamenají a že je nikdo neodsouvá na druhou kolej, jako druhořadé, jako cizí element. Posílilo to jejich ego a samozřejmě, když člověk pomáhá, tak se učí i sám.

Jak se škola stavěla k faktu, že část žáků paralelně s českou školou studovala dálkově i tu ukrajinskou?

My o tom zpočátku vůbec nevěděli. Jeden kluk z deváté třídy nám každý den odcházel po čtvrté vyučovací hodině domů. Když jsme se ho ptali proč, tak mlžil – jednou ho bolela hlava, jindy něco jiného. Nakonec se ale přiznal, že má ukrajinskou distančku a musí každý den udělat referáty a poslat je. Na začátku se nám to ukrajinští žáci báli říct, rodiče také, protože nevěděli, zda je kvůli tomu nevyloučíme my nebo zda je nevyloučí ukrajinská škola. Také nevěděli, které vysvědčení pro ně bude „důležitější“ a zda se bude uznávat oběma stranami navzájem.

Jak jste to řešili a jak to bude letos?

Nebránili jsme tomu, pokud děti zvládaly obojí dohromady a neporušovaly náš školní řád. Bylo pochopitelné, že chtěl každý dokončit školní rok na Ukrajině. Nikdo nevěděl, na jak dlouho tady zůstane, a obzvlášť pro děti z nejvyšších ročníků to mohlo být důležité pro další studium doma. Zrovna ten kluk z devítky od nás dostal výjimku, že může chodit v poledne domů, na odpolední vyučování ale musel být zpátky. Dnes už je to striktnější je na všech úrovních jasně rozhodnuto, že primární je povinnost návštěvy a plnění požadavků české školy a sekundárně si rodiče a děti můžou zároveň řešit distanční výuku. Ale vzhledem k tomu, že se děti naplno zapojily do odborných předmětů v češtině, která je pro ně pořád ještě docela složitá, už jim nezbývá moc času a sil na paralelní plnohodnotné plnění povinností z ukrajinské školy. A tamní školy už také od září nedělají tolik výjimek ve svých požadavcích.

Využili jste nějakým způsobem informace z ukrajinské distanční výuky?

Ano, požádali jsme rodiče o ukrajinská vysvědčení jejich dětí. Při hodnocení jsme vycházeli ze známek, které dostaly tam, a přidali jsme své poznatky.

U dětí cizinců se doporučuje spíše slovní hodnocení. Vy jste se ale rozhodli pro klasické známkování, proč?

Když se v dubnu začalo hovořit o tom, že budeme ukrajinské děti hodnotit slovně, reagovaly negativně. Jsou zvyklé na známky, a tak jsme je také tak hodnotili. I bez toho jim trochu trvalo, než dokázaly v hlavě přepočítat svůj dvanáctibodový systém hodnocení, kde je dvanáctka nejlepší, na český systém pětibodový, kde je naopak nejlepší jednička.

Učíte ruštinu. O kolik po začátku války klesl zájem o tento předmět?

Můžu dát čerstvý příklad z naší školy, kde se druhý cizí jazyk volí od sedmé třídy. Děti si vybírají mezi ruštinou a němčinou, které doplňují povinnou angličtinu. Ani jednou se dříve nestalo, aby mezi těmito jazyky nebyl zhruba stejný poměr zájemců. Tento rok od září se zájem o ruštinu ze strany českých dětí redukoval o polovinu. Zároveň ale musím zdůraznit, že s výjimkou dvou Ukrajinců se všechny ukrajinské děti přihlásily na ruštinu jako druhý cizí jazyk, a to i ty, které na Ukrajině měly němčinu. Samozřejmě, jisté procento si snaží usnadnit život, jelikož plynně mluví rusky, ale jsou i tací, kteří se ve škole učili ukrajinsky a neumějí ani číst, ani psát rusky, tak se to chtějí skutečně naučit.     

Co byste vzkázala kolegům, kteří mají teď v září vůbec první zkušenost s dětmi z Ukrajiny?

Nebát se! Jsou to stejné děti, jako všude jinde. Dát jim najevo, že jim chcete pomoct a pochopit je. Nechat jim prostor mluvit a ukázat se. Vysvětlit pravidla a pomoct s jednoduchými věcmi – seznámit s ukrajinským kamarádem, českým schopným spolužákem nebo najít ve škole někoho, za kým může vždy přijít se svými otázkami. Už jen ten pocit, že existuje někdo nebo něco pro těžkou chvíli, vytvoří pocit jistoty. Udělat si čas a popovídat si – odkud je, kolik má sourozenců, s kým a ke komu přijel. Promluvit s rodiči a zeptat se na zvláštnosti psychiky, individuality dítěte, jeho zájmy a rodinnou situaci.

Učitel musí zvládat mnohem víc rolí, že?

Přesně tak, já jsem se svým způsobem na několik měsíců stala psychologem, empatickým hercem, utěšovatelem, pomocníkem i poradcem. Samozřejmostí pro mě bylo, že během přestávek a družiny jsem byla dětem k dispozici – někdo se potřeboval přitulit, někdo pomoct s domácím úkolem, někdo něco přetlumočit učiteli, nebo naopak učitel potřeboval něco vysvětlit žákovi nebo rodičům. Často děti potřebovaly jen sdělit své zážitky nebo pochlubit se známkou ve svém rodném jazyce, jen tak si popovídat a cítit se „jako doma“, kdy nemusíte hledat slova a sdílíte bezprostřední emoce.

Veronika Novoselová

Na pražské základní škole Na Chodovci působí jako učitelka ruského jazyka a vyučující češtiny jako cizího jazyka pro žáky s odlišným mateřským jazykem a pro nově přijaté žáky z Ukrajiny.

Jako lektorka ruského jazyka a pedagožka českého jazyka pro cizince působila na ČVUT, Masarykově univerzitě v Brně a Karlově univerzitě v Praze, na kurzech českého jazyka pro cizince v Českém centru v Moskvě.

Odborně pracovala na grantových projektech Univerzity Karlovy, podílela se na metodice výuky českého jazyka pro cizince. Výuce ruského a českého jazyka jako cizího se věnuje 30 let.