Láme se to už v první hodině, říkají autoři kurzu češtiny

Eva Zavadilová a Radim Ošmera vyučují češtinu v Centru pro cizince Jihomoravského kraje. Ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem České republiky připravili videokurz Jednoduše česky, který ve školách i v mimoškolních skupinách usnadní práci s dětmi cizinců.

• Přejít na kurz

Vy jste, Radime, vystudoval český jazyk a literaturu, vy, Evo, jste angličtinářka. Který z oborů má k češtině pro cizince blíž?

Ošmera: Myslím, že na začátku mají jistou výhodu učitelé jazyků. Potvrdilo se to i nyní, s příchodem tisíců žáků z Ukrajiny. Někteří bytostní češtináři, kteří jsou ve škole třeba dvacet let, se na učení češtiny jako druhého jazyka vůbec nedokázali přepnout. Jazykáři to zvládají lépe.

Zavadilová: Ano, existují metodické postupy nebo didaktické hry, které lze použít i při výuce češtiny. To je nesporná výhoda jazykářů. Neznamená to ale, že by třeba angličtinář měl jít učit češtinu jako druhý jazyk bez jakékoliv průpravy. Navíc je úplně něco jiného vyučovat děti, které se ocitly v cizí zemi a potřebují se jazyk naučit co nejrychleji, aby se domluvily v běžných situacích a začlenily se do společnosti.

Jak jste se k češtině pro cizince dostali vy?

Zavadilová: Když jsem studovala anglický jazyk a hudebku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, absolvovala jsem několik zahraničních pobytů. Uvědomila jsem si, že školy tam fungují úplně jinak a problém dětí, které k nám přijdou, nemusí být jen v jazyku samotném, ale i v jiných kulturních návycích a dalších bariérách. Cizince jsem doučovala češtinu individuálně a došlo mi, že právě tomuhle bych se chtěla více věnovat – pomáhat dětem překonávat bariéry.

Ošmera: Já mám český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě, kde jsem vystudoval i estetiku. Učit češtinu jsem chtěl, ale nenapadlo by mě, že jednou budu učit cizince. K tomu došlo, až když jsem před osmnácti lety na dobrovolnické bázi začal pracovat s uprchlíky. Lidé se dozvěděli, že jsem češtinář, a začínali se na mě obracet. Takže to tak přirozeně vyplynulo. Začínal jsem s dospělými a až později jsem se dostal k dětem, obráceně by to byla náročné. V té době neexistovaly žádné školicí semináře, metodická podpora a čeština pro cizince se nevyučovala ani na univerzitě, takže jsem si na všechno musel přijít sám.

Jak moc se vám změnil profesní život s příchodem prvních válečných uprchlíků z Ukrajiny?

Zavadilová: Zas tak moc ne, protože momentálně češtinu vyučuji děti neslovanské. Válka ale samozřejmě dolehla úplně na všechny, což se projevilo i na atmosféře v hodinách.

Ošmera: Mně se naopak život změnil zásadně, protože pracuji jako metodik češtiny jako druhého jazyka v Centru pro cizince Jihomoravského kraje a zároveň působím jako didaktik na Filozofické i Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Ze dne na den vznikla po didaktice češtiny obrovská poptávka. Téma, které bylo dřív marginální, se najednou dostalo do popředí zájmu všech, začalo se o něm mluvit v hlavních zprávách. Na začátku jsem byl ve velkém pokušení vzít si co nejvíce ukrajinských studentů a učit, nakonec jsem se ale rozhodl kurzy spíš organizovat a předávat didaktické zkušenosti dalším lektorům. Teď bych se chtěl k učení opět pomalu začít vracet.

Co jste se díky kurzům dozvěděl o českých učitelích.

Ošmera: Asi jsou to dvě základní věci – jedna pozitivní a druhá už méně. Většina českých učitelů jsou pro mě obrovští hrdinové, kteří se chtějí naučit něco nového a pomoci, i když už takhle je toho na ně naloženo hrozně moc. Kdyby tenhle typ lidí ve školství nebyl, odnesou to nakonec děti. Na druhou stranu ale pořád potkávám dost učitelů, kteří mají pocit, že jediná pedagogická pravda je ta jejich a mají problém akceptovat, že čeština jako cizí nebo druhý jazyk je obor, kterému tak úplně nerozumí. Když jim popisuji, jak to učit, jsou někdy vyloženě agresivní. V třicetičlenné skupině učitelů se vždy někdo takový najde.

Jak se v posledních třech měsících proměnila práce lektorů?

Ošmera: V hodinách se objevilo mnoho nových situací, na které jsme do té doby nebyli zvyklí. Já například před válkou tvrdil, že dnes nikdo nemůže potkat Ukrajince školou povinného, který by neznal latinku. Najednou se ale ukázalo, že je takových dětí klidně čtyřicet procent, záleží na konkrétní škole a regionu. V mnohem větší míře se dnes ve třídách potkávají ukrajinské děti z různých sociálních vrstev. To, z jakého prostředí pocházejí, se promítá do jejich schopností a možností učit se něčemu novému.

Můžete krátce představit prvních deset lekcí videokurzu Jednoduše česky, který jste připravili ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem ČR a Asociací učitelů češtiny jako druhého jazyka?

Zavadilová: Prvních deset lekcí češtiny je návodem, co by se mělo na úplném začátku probrat a jak. Videa obsahují tipy na hry a další aktivity. Jde o to, aby se děti – nejenom ty ukrajinské – češtinu naučily co nejrychleji. Lekce češtiny jsou určeny pro učitele, ale je možné s nimi pracovat i v mimoškolních skupinách.

Ošmera: Je to vlastně taková první pomoc, pro lidi, kteří s výukou češtiny nemají zkušenosti a nyní s ní přicházejí do kontaktu.

Čeština a ukrajinština jsou příbuzné jazyky. Skrývá to v sobě kromě výhod i nějaká rizika?

Zavadilová: Ano, učitel musí například dbát na správnou výslovnost. A neusnout na vavřínech – neříct si po pár lekcích: Vlastně si tak nějak rozumíme, takže je všechno v pořádku.

Ošmera: Přesně tak, to že si částečně rozumíme, je sice na začátku výhoda, ale velmi brzo to začne být nebezpečné. Láme se to už v první hodině. Pokud například na první otázku: „Odkud jsi?“ dostanu odpověď: „Já z Ukrajiny.“ místo „Já jsem z Ukrajiny.“ a nechám to být, je zaděláno na problém.  Pro nevyškoleného lektora to zní v pohodě, nějak jsme se domluvili. Ale když se na to podíváme didakticky a lingvistiky, tak dítě použilo strukturu ze svého jazyka a vůbec nic se nenaučilo. Zní to banálně, ale tohle se se slovanskými studenty může táhnout až do dospělosti. Potkávám Ukrajince, kteří přišli do Česka v pubertě, a dělají stále ty samé chyby. A to jen proto, že na začátku chyběl někdo, kdo by je driloval.

V září čeká česká učitele nová výzva, do tříd se chystají další ukrajinské děti, které zatím trávily čas v adaptačních skupinách. Co byste pedagogům poradili?

Ošmera: Práce v heterogenní třídě je to nejtěžší, co může být. Vedle sebe máme žáky, kteří neumí česky vůbec nic, pak takové, kteří umí o něco víc, a do toho Čechy. A to se pohybujeme čistě v jazykové rovině, ke které se pak přidávají specifické poruchy učení a další komplikace. Rada pro pedagoga může v tu chvíli být asi jediná: Nehroutit se z toho a uvědomit si, že to celé neleží jenom na něm.

Zavadilová: Vnímám to podobně. Učitel by se neměl bát v případě problémů zajít za ředitelem nebo ředitelkou. Možných řešení je celá řada.

Jsou podle vás učitelé na práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem dostatečně připravováni na pedagogických fakultách?

Zavadilová: Obávám se, že vůbec. Za mě by bylo určitě fajn, kdyby se tohle téma na vysoké škole nějakým způsobem zmiňovalo, protože to není jenom problém posledních měsíců. Učím i na ZŠ a už před válkou na Ukrajině jsme skoro v každé třídě měli cizince. Není to něco, co se může, ale nemusí stát, hlavně ve větších městech je to každodenní realita v úplně každé hodině. Pedagogické fakulty by vás na tohle, myslím, měly více připravovat.

Radim Ošmera

Vystudoval Filozofickou fakultu MU v Brně, obory Český jazyk a literatura a Estetika. Během studia působil v NESEHNUTÍ, kde pracoval s uprchlíky. Po dokončení školy pracoval v mnoha zaměstnáních, mimo jiné jako korektor, redaktor v novinách, učitel na středních školách a redaktor v nakladatelství. Nyní je zaměstnán jako lektor češtiny jako druhého jazyka v kurzech pro děti i dospělé, metodik kurzů češtiny v Centru pro cizince JMK a didaktik češtiny jako druhého jazyka na MU.

Eva Zavadilová

Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně v oboru učitelství anglického jazyka a hudební výchovy. Během studia se věnovala výuce v jazykových školách a absolvovala zahraniční stáže v Rakousku, Německu a na Tchaj-wanu, kde se věnovala studiu a výuce dětí. V současné době pracuje jako učitelka na ZŠ, lektorka anglického jazyka na PdF MU a lektorka češtiny pro cizince v Centru pro cizince JMK.