Český kantor si dokáže poradit v každé situaci, říká krajská koordinátorka
5 min.
Dana Chmelová vede tým šesti lidí v karlovarském krajském centru podpory pro žáky-cizince Národního pedagogického institutu ČR (NPI ČR). Ona a její kolegyně jsou k ruce pedagogům z kraje, posledních dvanáct měsíců je hlavní téma jasné – Ukrajina.
Jaký byl uplynulý rok pro vás osobně?
Hodně hektický a chvílemi až vyčerpávající, zároveň to byla velká profesní výzva. Ale nechci se bavit o sobě, náročný byl uplynulý rok především pro příchozí ukrajinské rodiny a pro ředitele, učitele a další lidi z terénu. O to víc má člověk dobrý pocit z toho, že jsme to společně zvládli.
Překvapilo vás to? Nečekala jste horší scénář?
Nepřekvapilo, český kantorský národ je hodně flexibilní a dokáže si poradit v každé situaci, to jsem si za třicet let strávených ve školství mnohokrát ověřila. Navíc – když budu mluvit za náš kraj – skvěle fungovala spolupráce mezi NPI ČR, Krajským úřadem Karlovarského kraje – odborem školství, Českou školní inspekcí a neziskovkami, takže pedagogové se na nás mohli spolehnout. Školy se s tím popasovaly velice dobře, i když samozřejmě narážely a stále narážejí na limity kapacitní i personální. Hlavně v březnu a dubnu byli kantoři doslova na pokraji fyzických sil.
Byla pro vás výhodou geografická poloha Karlovarského kraje? Hlavní uprchlická vlna dorazila o něco později.
Ano, uběhlo několik dní, než se k nám přelila, takže jsme byli oproti kolegům ze severní nebo jižní Moravy trochu ve výhodě. Ten největší nápor byl až v březnu, dubnu. Na druhou stranu k nám v poměru k počtu obyvatel kraje přišlo ukrajinských rodin opravdu hodně. Problematikou začleňování žáků-cizinců se NPI ČR systematicky zabývá už od roku 2014, takže know-how jsme měli. Ovšem na tak velký objem dětí, který jsme museli řešit kvůli válce, se připravit nelze.
Jak jsou dnes počty dětí rozložené po školách v kraji?
Nerovnoměrně. Nejvíce žáků je ve čtyřech velkých karlovarských školách a pak v Mariánských Lázních a na Chebsku. Dává to logiku, je to dáno možnostmi ubytování v jednotlivých obcích. Je tu ale i spousta malých škol, kde mají jednoho, dva Ukrajince, a na ty bychom se nyní chtěli více zaměřit. Vesnická škola, která má nízký počet pedagogů, si například nemůže dovolit jednoho z nich uvolnit na celodenní školení.
Co dalšího chystáte a co v této fázi vlastně učitelé nejvíce potřebují?
Roční výročí je dobrá doba k bilancování, a tak plánujeme s učiteli dělat hloubkové rozhovory. Ty potřeby jsou teď samozřejmě jiné než v době, kdy přicházeli první uprchlíci. Máme pestrou paletu vzdělávacích akcí a nyní se chceme například zaměřit na řešení kázeňské záležitosti nebo špatnou docházku dětí.
Obracejí se na vás hlavně ředitelé, nebo i učitelé a další pedagogičtí pracovníci?
Jsou to především ředitelé, zástupci nebo výchovní poradci. A také školní koordinátoři výuky žáků s odlišným mateřským jazykem, pokud je tedy na školách vůbec mají…
Koordinátor, tedy někdo z učitelů, kdo si agendu vezme na starosti, je přitom pro chod školy klíčovou pozicí.
Ano, já jsem o tom přesvědčená, protože ředitel nemůže všechno dělat sám. Větším školám s větším počtem cizinců to doporučujeme a já bych se nebránila ani tomu, aby o zavedení této pozice uvažovali i ve školách, kde mají žáků s odlišným mateřským jazykem menší počet. Navíc učitel se v nové funkci něco naučí, získá nové kompetence.
Což ostatně platí obecně o celém uplynulém roce…
To ano, někteří kantoři se například vrhli na vyučování češtiny jako druhého jazyka, což by se nebýt války nikdy nestalo. Ale to k tomu patří, ve školství nikdy nespíte, pořád se učíte něco nového a vzděláváte se v oboru.
Mohlo by Vás zajímat
